Sourozenecké soupeření

Sourozenecké soupeření

Minule jsme měli o Babylonské věži a zmatení jazyků. Dnešní text je příkladem takové nejednoty, kdy se člověk bojí o svou pozici více než o Boží dílo. Každý z nás pochází z nějaké rodiny, ať už máme či nemáme sourozence pokrevní, máme sourozence duchovní. V Kristu jsme bratry a sestrami. Tento příběh je aplikovatelný na všechny tyto vztahy. Adamovo rozhodnutí neposlechnout Boha je hluboce zakořeněno i v nás, a je pro nás velice těžké respektovat někoho, kdo nám neustále radí, napomíná či jakýmkoli jiným způsobem vstupuje do života. Zvláště pak, když jde o dlouhodobější situaci. V rodinách je to někdy důvod odchodu dětí z rodiny – potřeba osamostatnit se a dělat si to po svém.

Poslouchejme tedy pozorně příběh starý 4000 let (4. Mojžíšovy 12:1–16). Můžeme v něm vidět:

• jaký má Bůh postoj k takovýmto vzporům,
• jak jedná zralý člověk,
• jak jedná nezralý člověk.

Body k zastavení

sourozenci Mojžíše

Nejprve tvrdí, že jsou stejně významní – mají přece také vztah s Bohem jako Mojžíš, a když jsou v úzkých, prosí ho o pomoc. (verš 2: „Říkali: Cožpak Hospodin mluvil pouze [a] jenom skrze Mojžíše? Což nemluvil také skrze nás? Hospodin [to] slyšel.“) Ale následně ve verších 11–12: „Áron řekl Mojžíšovi: Dovol, můj pane, nevkládej na nás, prosím, trest za hřích, když jsme jednali hloupě a zhřešili. Ať není jako mrtvý, jenž když vyjde z lůna matky, polovina jeho těla je strávena.“ Áron s Miriam měli v Izraelském národě také významné vedoucí postavení. Chápu i Miriam, protože kdo ví, jak by dopadl Mojžíš v košíku na Nilu, když by na něj nedohlídla a nevyjednala s královnou jeho kojnou. Až když se dostaneme do těžké, pro nás neřešitelné situace, uvědomíme si, jak moc potřebujeme své sourozence.

Mojžíš

Nehněvá se na sourozence. Nemá potřebu se obhajovat. Nepře se s nimi, ba naopak přimlouvá se za ně. Verš 3: „Mojžíš byl velmi pokorný muž, více než všichni lidé, kteří [byli] na povrchu země.“ Dle Mojžíšova jednání je jasné, že tichost není slabost. Je to naopak síla pod kontrolou. Láva vystřikující ze sopky se nedá ovládat. Ničí vše, kam dostříkne. Tak vypadají naše nevyzrálé emoce. I Mojžíš se ve svém mládí choval stejně, když zabil Egypťana. K tichosti člověk potřebuje dozrát. Mojžíš si uvědomoval, že tím, kým je, je díky Božímu slitování. Když ho Bůh povolává, tak se brání a uvědomuje si svou neschopnost vést lid. Po řadě let chození s Bohem u něj vidíme ovoce Božího ducha: tichost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22–23: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“) Vědomí své neschopnosti a neomezené Boží moci je důležitý výchozí bod pro vybudování aktivního vztahu s Bohem, kdy se obrazně řečeno stáváme stromem, na kterém je vidět ovoce Božího Ducha.

Bůh

Bere si všechny tři na kobereček, zastává se Mojžíše. Mojžíš ví, že nemusí vynakládat úsilí na svou obhajobu. Během posledních let prožil s Bohem mnoho událostí, ve kterých se ho Bůh zastal a přinesl řešení situace. Připomeňme přechod přes moře, voda ze skály, mana každý den, obdaření masem, až ho měli Izraelci plné zuby, boj s Amálekem, zlaté tele... Každá těžká situace byla pro Mojžíše zdrojem poznání Boha. Z těžkostí tak vychází posílen, namísto zdeptání a malomyslnosti.

Mojžíšovo postavení a naše výjimečnost dnes – Boží Duch v nás

Mojžíšův vztah s Bohem byl na tehdejší dobu něčím naprosto vyjímečným. Mojžíš byl víc než proroci. Sám Bůh popisuje tento vztah takto (verše 6–8): „[Hospodin] řekl: Poslyšte má slova: Kdyby byl [mezi] vámi prorok Hospodinův, dám se mu poznat ve vidění, budu s ním mluvit ve snu. Ne tak [s] mým otrokem Mojžíšem; je věrný v celém mém domě. S ním mluvím tváří v tvář, zřetelně, ne v hádankách, hledí [na] Hospodinovu podobu. Jak to, že jste se nebáli mluvit proti mému otroku Mojžíšovi?“ Dvě klíčová vyjádření: 1) tváří v tvář, 2) je věrný ve všem – tj. důvěřuje mi v každé životní situaci. Jako znovuzrozené děti se dostáváme na vyšší úroveň vztahu s Bohem. Připomenu několik veršů, které to dosvědčují:

„Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (Jan 1:12–13)

„A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: ‚Poznej Pána‘, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího.“ (Židům 8:10–11)

 „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ (Římanům 8:5–9)

Do jakého levelu vtahu jsem se už dostal?

Boží milosrdenství a milost netahá člověka z problémů beze všech následků

Něco zbude proto, aby měl člověk možnost si uvědomit, co vlastně udělal, a měl tak příležitost to opustit. Boží přirovnání s plivnutím do tváře evokuje v mé mysli dřívější metody „být na hanbě“. Dnes to už moc nepoužíváme a nebo to má trochu jinou podobu. Snažíme se věci vysvětlovat a někdy žel nezdravě, následky vyžehlíme, takže dotyčná osoba nepochopí a nepoučí se. Je to neustálé rodičovské dilema pomoci, či nechat dítě si to „vyžrat“. Naučit se umět nést následky svých chyb je pro život nezbytné. Týden v izolaci plus zachování hygienická předpisu, že je Miriam uzdravena. Ve 3. Mojžíšově 14 je popsán celý obřad očištění. Dnes je pro nás takovým symbolickým obřadem křest a Večeře Páně.

důsledky problému nejsou překážkou v duchovním růstu jen pro Miriam, ale pro celé společenství

Celé společenství nemohlo jít dál. Máte v plánu dovolenou a někdo z rodiny onemocní. Vy jste nuceni dovolenou zrušit, a letenky propadnou. To se právě stalo mému kolegovy práci. U nemoci kolikrát za to nemůžeme. Ale někdy si nemoc způsobíme sami, podobně jako Miriam. Je to až děsivé, když si uvědomíme, jak moje nezralost může působit problémy mé rodině či sboru či Bohu samotnému, tam, kde jeho obraz před lidmi deformujeme.

společenství Miriamino pochybení uneslo

Počkalo na ni. Nenechalo ji napospas její nemoci a pustině. Bez podpory společenství by jistě zemřela. Když se mi něco na druhém nelíbí, nebo mi to dokonce vadí, je to prostor k hluboké a poctivé sebereflexi – nedělám něco podobného?

„Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Galatským 6:1–5)