Trinitatis – neděle sv. Trojice

5. Mojžíšova 4:32–34,39–40 Římanům 8:14–17, Matouš 28:16–20 1. list Janův 5:1–13

Trinitatis: trojice i jednota = tres + unitas.

„Jen se vyptávej na dřívější časy, které byly před tebou, od doby, kdy Bůh stvořil člověka na zemi, od jednoho konce nebes až na druhý, zda se stalo něco tak velkého nebo jestli někdo slyšel něco takového? Cožpak nějaký národ slyšel Boží hlas mluvící z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh jít a vzít si národ z jiného národa skrze zkoušky, znamení, divy a boj, mocnou rukou a vztaženou paží, skrze velké činy vzbuzující bázeň, jak to všechno pro vás činil Hospodin, tvůj Bůh, před tvýma očima v Egyptě? (...) Uznej tedy dnes a připomínej si ve svém srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebi i dole na zemi a žádný jiný není. Zachovávej jeho ustanovení a jeho příkazy, které ti dnes dávám, aby se vedlo dobře tobě i tvým synům po tobě a aby ses dožil mnoha dní v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává pro všechny dny.“

(5. Mojžíšova 4:32–34,39–40)

Dnešní neděle se jmenuje Trojiční neděle. Den, kdy bychom se měli zamýšlet nad jedním z největších tajemství života křesťanů a církve – trojjediný Bůh. Bůh, kterého jmenujeme ve vyznání víry, základní definici, v koho věříme. Jak vysvětlit, definovat a pochopit toto tajemství se v minulosti pokoušelo mnoho teologů a filozofů. Rád bych se spolu s vámi zaposlouchal do výkladů tří osob. Tím prvním je Tomáš Halík, český katolický kněz, teolog, religionista, sociolog, psycholog a filozof.

Tomáš Halík (Oslovit Zachea) – filozof – zvolil texty:

„Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.“

(Římanům 8:14–17)

„Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. Když ho spatřili, poklonili se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“

(Matouš 28:16–20)

Téměř všechny velké křesťanské svátky – ať už jsou to Vánoce, Velikonoce nebo Letnice – stojí na nějaké události, vycházejí z příběhu. Předmětem dnešní slavnosti je definovaná pravda víry. DOGMA – celá řada věroučných článků, které se týkají Boží TROJJEDINOSTI. Slovo DOGMA se v novověku stalo téměř nadávkou, označením duševní zkostnatělosti a zákazu svobodného myšlení. Mnozí říkají: „já jsem pro víru a náboženství, ale samozřejmě bez těch „dogmat“. Nepleťme si ale dogma ve smyslu teologickém s „dogmatem“ jako nadávkou. DOGMATA v křesťanské teologii jsou všechno jiné, jen ne strnulost a nemyšlení – vznikala z velkých myšlenkových zápasů a jsou výzvou k dalšímu promýšlení a interpretacím. Pojem „TROJICE“ v Bibli nenajdeme, jeho autorem je zřejmě starověký (římsko-egyptský) právník Tertulián. Nenajdeme tam ani pojem „OSOBY“, ten byl zřejmě převzatý z řeckého divadelnictví, kde označoval „masky“, které jeden herec během představení měnil a vyjadřoval tak různou identitu postav. Západní myšlení nezná vznešenější princip, než je princip „personality“, žádnou vyšší hodnotu, než je „osoba“, nezaměnitelná individualita. Používáme tento pojem, protože žádný vznešenější pojem nemáme a chceme tím především říci, že BŮH NENÍ ŽÁDNÉ AMORFNÍ „ONO“. V Bibli nenajdeme ani druhý stavební prvek dogmatu o Trojici, pojem „PODSTATA“ kterým se teologové pokoušeli vyjádřit JEDNOTU a zároveň ROZDÍLNOST Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh je „jeden“ i „trojí“ – co to znamená? Říkáme-li, že Bůh je jeden, pak tím nepodáváme informaci, že není sedm nebo čtrnáct bohů, ale vyznáváme JEDINEČNOST BOŽÍ. Neříkáme, kolik je bohů, ale vyznáváme, že Bůh ve kterého věříme, je s ničím nesrovnatelný – JEDINEČNÝ. Prosím, mějte rádi učení o tajemství Svaté Trojice, které bylo vybojováno ve staletích myšlenkových zápasů a bylo nám svěřeno, a važme si ho.

Český religionista, biblista a protestantský teolog, Jan Heller (Jak orat s čertem) – biblista – zvolil text:

„Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha. A každý, kdo miluje Otce, miluje i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká, neboť vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo je ten, který přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze ve vodě, ale ve vodě a v krvi. A Duch je ten, který to dosvědčuje, neboť Duch je pravda. Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi – Otec, Slovo a Duch Svatý – a ti tři jsou jedno. A jsou tři, kteří vydávají svědectví na zemi – Duch, voda a krev –, a ti tři jsou zajedno. Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží. Toto je Boží svědectví, protože on sám vydal svědectví o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, učinil ho lhářem, protože neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“

(1. list Janův 5:1–13)

O této nebeské Trojici, o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém jste jistě mnoho slýchali už od mládí. Rád bych se s vámi zamyslel nad tou druhou, zemskou trojicí, kterou podle 1. listu Janova 5:8 tvoří: Duch, voda a krev. V tomto verši nejde o bohy, ale o svědky.

Jistě znáte biblický výraz ve Starém zákoně: „V ústech dvou svědků, nebo v ústech tří svědků stane slovo.“ Když nejsou svědkové jen dva, je jejich svědectví ještě pevnější a jistější. Takže tři svědkové jsou tu proto, že dvojici, nebo raději trojici svědků vyžadovalo izraelské právo k platnému svědectví. Svědectví tří svědků je bezpečné a spolehlivé.
O čem tito svědkové svědčí? Jsou svědkové víry, svědčí o Bohu, ve kterého uvěřili, a svědčí proto, aby k podobné víře přivedli i své posluchače. „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha, kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.“
Ale proč se o těch třech zemských a před tím i o nebeských svědcích vždy v závěru verše říká: „A ti tři jedno jsou“. Jde o to, že se všichni tři shodují ve svém svědectví, že jsou zajedno v tom, co říkají, a tak se osvědčují jako věrní a praví svědkové.

Jak si máme ty tři svědky představit? Kdyby to byly osoby, třeba Petr, Jakub a Jan, jak si je Ježíš brával s sebou ve významných chvílích svého života (například na horu proměnění, vzkříšení Jairovy dcerky, nebo v Getsemane), pak bychom tomu rozuměli. Ale jak může svědčit, (vyznávat a mluvit o Kristu) předmět, jako je voda nebo krev, nebo něco tak prchavého a neurčitého, jako je Duch? Když se podíváme do původních řeckých textů, tam jsou Duch, voda i krev středního rodu. A přece se o nich neříká „ta tři“, jak by se dalo podle pravidel mluvnice čekat, ale „ti tři“, jako by to byly tři osoby. Uvědomme si, že apoštol píše do prvních křesťanských sborů, jejichž život se soustřeďoval především ve společných shromážděních. Co se tam dělo? Zhruba totéž, co u nás, kázalo se a zpívalo, byly tam modlitby, vyznání a svátosti. Tak lze čekat, že svědectví Ducha, vody a krve míří právě sem, do shromáždění sboru.

Nejprve DUCH. Podle zpráv ze Skutků apoštolé mluvili a tedy i kázali o Kristu „jak jim Duch dával promlouvat“, hotovost ke svědectví o Kristu je „darem a dílem Ducha svatého“. Toho Ducha, z něhož se Spasitel počal, který se na něj snesl v podobě holubice při křtu a jehož plnost Ježíše odlišovala od všech ostatních lidí.

Druhým svědkem je VODA. Jak může voda mluvit? Tak, že dostane nějakou úlohu, roli v dění, které vypráví o Kristu a jeho díle. Voda má velice významnou úlohu ve KŘTU. Ve vodě křtu, vodě potopy, hyne starý člověk i starý věk a z vody povstává nový. Ve křtu na odpuštění hříchů nejen slyšíme, ale i vidíme a prožíváme svědectví VODY, která o tom všem vypráví. Proto reformátoři svátosti často nazývají „viditelným slovem“ (verbum visibile).

Třetím svědkem je KREV. Krev Kristova, připomínaná ve svaté večeři Páně. Že krev může mluvit říká v 1. Mojžíšově 4:10 Hospodin řekl (Kainovi): Cos to udělal? Slyš, krev tvého bratra ke mně křičí ze země! Kristova krev ale nevolá po pomstě, ale prosí o odpuštění pro všechny, kdo se s Kristem ztotožňují tím, že jedí jeho tělo (chléb) a pijí jeho krev (víno).

Třetím je náš rodák římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel Jan Hus. Jan Hus (Postilla) – kazatel – zvolil text o Nikodémovi:

„Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, přední muž mezi Židy. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém mu odpověděl: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi učitel Izraele, a toto nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli, a vy naše svědectví nepřijímáte. Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské? Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi. A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.““

(Jan 3:1–15)

„Slaví dnes církev svatá den Trojice svaté; a že Nikodem tímto svatým čtením byl jest vyčištěn z nevěry a uveden ve víru svaté Trojice, protož to čtení dnes se na mši čte. A někteří čtou ono čtení (Jan 15,26): „Když pak přijde Utěšitel, kteréhož já pošli vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně.“ Proto, že v něm je zmínka o OTCI i o SYNU i o DUCHU SVATĚM, kteréž tři osoby jsú Trojice svatá, jíž dnes chválu zvláště máme vzdáti. A že velicí i sprostní bloudí ve víře o svaté Trojici, protož krátce a lehce pro sprostné o svaté Trojici něco poviem.

Věziž sprostný, že svatá Trojice, v níž věříme, není žena, ani panna, ani neděle, jako blázni míní, ale jsou tři osoby věčné, Otec, Syn, Duch svatý, jeden Bůh, jenž je svrchované dobré, nad něž nemuóž lepšie pomyšleno býti. A tak:

Otáže-li se sprostný tebe, „Co jest Trojice svatá, v níž věříš?“ Rci: „Bůh Otec i Syn, i Duch svatý“

Otáže-li se: “Co jest Otec?“ Rci: „Bůh věčný, jenž má Syna věčného.“

Otáže-li se: „Co jest Syn?“ Rci: „Bůh od Otce Boha zrozený.“

Otáže-li se: „Co jest Duch svatý?“ Rci: „Bůh, jenž od Otce Boha i od Syna Boha vychází.“

A řekni i věř, že ty tři osoby jsou ne tři bohové, ale jediný pravý Bůh; a opět, že ty tři osoby jsou rovně silné, i moudré, i dobré, tak že každá ta osoba jest bůh nesmírně silný, nesmírně moudrý a nesmírně dobrý. Avšak Otec zvláště slove silný pro lidi sprostné, aby se nedomnívali, že by pro stáří nebyl tak silný, jako Syn; a Syn slove moudrý, aby se nedomnívali, že by nebyl tak moudrý jako Otec; a Duch svatý slove dobrovolný neb dobrotivý, aby se nedomnívali, že by byl ne tak dobrotivý jako Otec a Syn.

A že člověk jest podobný duší svou k té svaté Trojici, od niež jest stvořen, tak podoben, že jakož svatá Trojice jest Bůh, jenž jest duch, tak člověk duší svou je duch; a jakož Otec jest jiná věc než Syn i Duch, i Syn jiná, než Duch, tak že Otec není Syn, ani Duch svatý, ta osoba, a Syn také není Duch svatý, ta osoba, avšak jsou ty osoby jeden Bůh: též v duši člověk. Jiná věc jest rozum než paměť a než vůle, a jiná paměť než vůle, tak že rozum není paměť ani vůle, a paměť není vůle, avšak ty tři moci duše jsou v člověku jedna duše.

Protož člověk, věřící v svatou Trojici, od níž jest stvořen a k ní jest duší podoben:

maje moc od Otce Boha, má se snažně hříchu brániti a mocně v ctnosti prospívati;
druhé, maje moudrost od Syna božího, má tu moudrost pilně k Boží chvále obrátiti;
třetí, maje dobrou vůli od Ducha svatého, má ji vždy v dobrém držeti, a tak v dobré vůli konečně setrvati.

AMEN